Úsměv

Na dnešek jsem měla celkem jednoduchý plán. Ono to ani tak plán nebyl. Spíš takové malé osudové rozhodnutí, které u většiny lidí (včetně mě) vydrží nejdéle tak týden. Něco jako novoroční předsevzetí... jen o těchhle víte jen vy. 

Se včerejším večerem jsem byla v celku spokojená. Většinou mi utíká čas před očima a já ani nevím jak se zase octnu v posteli s pocitem, že jsem nic neudělala. Včerejšek byl ale jiný. Ačkoli jsem žádný úkol na dnešek neměla, překonala jsem své výnimečné prokrastinační vlohy a vrhla se na učivo. Kupodivo dosti s chutí. To je jedno z mých malých předsevzetí, co vlastně ani nejsou předsevzetí. Určitě znáte takový ten pocit, když si dopřejete ten luxus flákat se a pak je učení 15-ti stránek běžná ale poněkud bolestivá záležitost. V mém předmaturiním ročníku jsem se chtěla takovému mučení vyvarovat. Zatím jsem plná odhodlání a musím přiznat, že z hlediska motivace jsem na tom značně lépe než minulý rok... o tom ale snad jindy. Zkrátka se dokáži mnohem lépe soustředit v průběhu hodin a dokonce o matice vím o co go. Jen čekám, kdy to pomine. To bych snad ani neměla psát. Avšak spekulace o mé vytrtvalosti ve mně nadále převládají. Jakto, že na mě nedopadá únava tak jako obvykle? Možná je to tím, že je teprve druhý týden školy a tak pořád čerpám ze svých rezerv...? Já spíše doufám, že to je jiný důvod-

Jak je mým zvykem vždycky mluvit o něčem jiném než doopravdy chci, tak je taky mým zvykem dělat velké pravopisné chyby. No, o tom bych se vážně teď ale bavit nechtěla. Jak už jsem psala, ráda píšu o věcech, o kterých ani psát nechci.

V pondělí (myslím) jsem zhlédla film "Lásky čas". Tato neskutečně romatická záležitost, kterou jsem před půl rokem odvrhla s pocitem zoufalství, mi vyrazila dech. Je jasné, že každý z nás řeší jiné hlavolamy ve své hlavě. Každý z nás je na jiné cestě.. a proto některým z vás může připadat tento film pořád nudný a nezáživný. Nebo alespoň trochu komický možná. Na mě měl ale silný dopad.

Abych trochu prozradila neprozraditelné- hlavní postavou je kluk, který dokáže cestovat v čase (já vím, totálně zajímavé) a taky to dost často ze začátku využívá. Mně se ale líbila jedna z mnoha piont, které tento film skýtá. Hlavní postava si začne uvědomovat, že se vlastně nepotřebuje vracet v čase a prožívat ten daný den nebo nebo týden znovu. Stačí žít naplno teď v přítomnosti. Všímat si malých detailů, užívat si jedinečnost okamžiku. Narozčilovat se nad věcmi, které nás v nadé chvíli tolik štvou na ostatních. Stačí je přijmout. Ono většinou to jsou věci, které nám samotným mají ukázat něco, co zatím nechápeme. 

Takže teď, když máme smrtelně nudnou hodinu chemie, místo odpočítávaní minut do konce hodiny dokážu myslet jedině na to, jak je tahle chvíle jedinečná a jak se již nikdy nebude opakovat. Samozřejmě můžu tvrdit, že zabíjácké hodiny se budou opakovat, ale nikdy ne tak jako zrovna teď.

Když si uvědomím podstatu, když si uvědomím, že celý svůj život jsem smutněla a přemýšlela nad takovými hovadinami. Důsledkem toho všeho je, že si uvědomíte, jak jednoduché je příjímat a dávat zpátky. Jak skvělé je se celý den usmívat a jen se smát a smát a přemýšlet a rozvíjet se. 

Dneska jsem se celý den usmívala. Byl to krásný den. A zítra začíná první den mého zbytku života. Chci si ho užít naplno. 

A co vy? Žijete naplno? Nebo vám tento článek přijde jako jedno velké klišé? :)

Dnešní ráno

Být 17-tiletá dívka v 21. století. To je vám poněkud velká fuška. Ani tak ne kvůli tomu je pro mně tento svět tak nepochopitelně komplikovaně zašifrovaný. Není to ani kvůli tomu, že je 21.století (tedy rozvoj sociálních sítí může za ledacos). Všechno je najednou takové komplikované a hrozivé.

Je to ale doopravdy tak? Nebo si to jen tak představuji ve své mysli....? Pro někoho by moje role v životě mohla být velice jednoduchá a mávnul by nad mými problémy rukou. Jsou tedy ty moje problémy skutečné problémy. Možná si každý z nás jakési trable v životě vytváří, aby nebyla taková nuda, aby náš život nebyl tak suchý. Možná naše podvědomí vyhledává nevyřešitelné úkoly, které máme plnit. 

Vždycky, když píši článek, citím, jak přemýšlím nad tím, co si bude o mém psaní myslet někdo jiný. 

Dneska ráno jsme stála před zrcadlem. Několikrát jsem změnila svoje oblečení s myšlenkou odporu. "Musím si vzít něco jiného.. schovat stehna... achjo ty boky.." Poté jsem si ale dala pomyslnou facku a řekla si proč tak blbnu a vyšiluju. Sobecky jsem si zamumlala pro sebe pravdivou větu. Co mi sakra je do ostatních? Budu pohodově naladěná a vemu si pohodlné kalhoty. Byly to konkrétně kraťasy, které volám "pregnancy shorts". Jsou mi o dvě čísla větší. Nebudeme se tady bavit ale o velikosti kalhot, že? Ono jde hlavně o myšlenku toho, že ty kalhoty vlastně vůbec nemusí být tak velké... ale já je tak vidím. Velice se mi líbila myšlenka, kterou vám teď s prominutím řeknu vlastními slovy. "Pravda je jen jedna a každý z nás ji má" Chytré mozky začnou hned poukazovat na zřejmost toho, že některé pravdy jsou nevyvratitelné. Já si ale myslím, že pravda je to, v čem my sami žijeme. Každý z nás chápe různé věci jinak. Někteří lidé nikdy nepochopí mé myšlení, mé názory. A tak je to správně. Oni maji svoji pravdu a já zase svoji. Je to trochu jako náboženství, nezdá se vám? :)