test

Jsem jako ta skála nad širým mořem. Nehýbu se. 
Bdím nad životem pod hladinou. Nad životem někdy tam dál.

VZDOR

Snášet či Nesnášet

Snáším to, tedy omezuji sebe sama
někdy to až nejde snést
a tak to začnu nesnášet

A vláčím to břemeno s sebou uplně všude
neb břemeno to jest mé
A nenacházím už ani sílu v hudbě
a tak kříčím tiše, němě
může mě sakra někdo vůbec uslyšet
když se vlastně cítím jako v cele?

Jiný jazyk, tím to bude
nikdo neví, nezná, nemá slov
každý svá slova mele
bez žádných smysluplnych zásob

V koutku oka chytám tik 
při každém tvém slovu
nedůvěra, to je zlozvyk
zabila bych tě za tu tvoji "podporu"
někdy mi přijdeš jako epileptik
dej si radši hořčinu
nech mě být 
a dovol tomu hlasu v mé hlavě se utišit..

SETKÁNÍ

Je to v nás všech.
Taková ta jiskřička naděje. Taková ta mdlá úzkost. 
Vždycky s jiným průběhem. 

Jde mi srdce rozběsnit.

Přítomnost ho uklidní. Dá stop zběsilému bušení.
A ten pocit potom.
Klid.
Nechám se v těch modrých očích utopit.
Klid.

Vést mě bude on.
Vést ho budu já.

PŘECHOD PŘES PŘECHOD

Měli jste někdy pocit, že jste jen malá rybka ve velkém oceánu? Že svým flusnutím jednoduše neovlivníte sladkost vody v řece?

Co by ale byl oceán bez ryb? Řeka se taky skládá jen z miliard kapek vody. 

Někdo má pocit, že v životě něčeho dosáhne. Něčeho velkého, pro co se narodil. Pro co má smysl žít. Pro co byl on samotný stvořen. Dělat velké věci, změny.

Někdo má pocit, že život nedává vůbec žádný smysl. Že tohle všechno je vlastně nesmysl. Proč jsme vůbec tady? Proč bych se měl snažit něco dělat? Chci odejít. Pomoc.

Někteří se zase nesnaží měnit nic, co se jich netýká. Jen tak proudí naším vesmírem. Vnímají okolí ale vše nechávají plynout. Nacházejí sebe sama. Ale nutně nemusí vnímat ostatní.

Někteří jsme uzavření úplně do sebe. Uzavřeni před světem. Uzavřeni za dveřmi. Bojíme se změn. 

Někteří zase ve změny nevěříme. Proč bych to měla udělat? Stejně to nic nezmění. 

Do školy jezdím autobusem se třemi kamarádkami a mnoha dalšími mladšími i staršími spolužáky. Nejkratší cesta ke škole je rovnou přes hlavní silnici, plné aut. Jít přechodem zabere o pár minut víc a o dost "delších" kroků navíc.

V tom davu, co chodí přes silnici, jsem byla i já.

Jednoho dne tam srazilo auto moji spolužačku. 

Přesto jsme stále všichni chodili přes tu silnici. Mezi auta, která občas nestačila brzdit. Mezi vystresované řidiče.

S kamarádkami jsme se rozhodly chodit přes přechod. Občas si nás všiml nějaký ten učitel. Dostaly jsem pochvaly, pro většinu spolužáků jsme ale byly jen takové slušňačky. Nemělo to větší smysl než ten, že jsme dělaly, to co se správně dělat má. 

Pro mě to ale vždycky bylo něco víc. Oddělily jsme se od davu. Ráda dělám správná rozhodnutí. 

Takhle jsme my čtyři chodily přes přechod několik měsíců.

Jednoho dne s námi opodál šli dva kluci z nižšího ročníku. 

Další týden se k nám přidala dívka z jejich třídy.

Teď nás už je šest.

Malé flusnutí může přece jen ovlivnit sladkost vody... nebo alespoň ryby v ní. Třeba začnou plavat jiným směrem. :)

Update: 12.12.2017 Už s námi chodí celý autobus:)

GIF recenze jsou nutnost

Všechny srdečně zdravím!

   Povím vám, začít psát na blog po dvou/třech letech není vůbec sranda. Je to něco jako uklízet prach z knihovny, na kterou jste už několik let nesáhli- všude pavučiny, prach a fuuu... nesnáším uklízení ... uklízení je super!

  Navíc jsem si změnila název blogu v doméně= další problémy. Řekněme, že teď bude trvat několik století než vše předělám tak, aby to fungovalo. Aleeee, tenhle blog jednoduše (znovu) nemůžu jen tak opustit. Je to něco jako moje životní dílo! A část mě se sem pořád vrací. Místo kam chodím ráda na kafe.

       Dost už plků a mlků o tom jak jsem a nejsem a co budu. Určitě jste už četli nějakou tu gif recenzi, že? Jsou skvělé, i ty nejhorší jsou super.(.. nebo ne?) Pokud je ale někdo umí, tak jimi dokáže vyjádřit lépěji lépe pocit než samotným slovem. Každý pořádný blogger by si ji někdy měl zkusit napsat. Zabere vždycky víc času než tradiční recenze. Někdy se může se stát, že budete hledat obrázky i dvě (ehm nebo čtyři) hodiny a stejně nebudete spokojení. Ale když najdete ten pravý- booom. Je to perfektní. Stojí to za to!!

   Sama jsem napsala dvě gif recenze, které můžete najít TADY a TADY. Jsou jedny z mých nejoblíbenějších článků tady na blogu a kdo je neviděl/nečetl/nepozřel, jakoby mě neznal. Tak šup šup! 

Do komentářů mi napište odkazy na vaše gif recenze. :)

|obrázky|

Knižní výzva 2017

Všechny srdečně zdravím!

Jak je v blogosféře každoročním zvykem, tak i tento rok nesmí chybět čtecí výzva. Ať už jen na goodreads nebo na skvělém blogu Knižní nadpřirozeno, jehož autem je Ells. :)

Nevím jak vy ale já jsem tenhle rok totálně proflákala a mé čtecí skóre je na bodu mrazu. A to doslova. No dobrá, možná jsem zabrouzdala do míst jako jsou Bradavice, ale to taky jen na chviličku o prázdninách a teď, když je znovu škola, tak za jeden den je zázrak pokud dám tak 30 stránek. Načež včera jsem usnula rovnou po dvou- ještěže jsem ji ve spánku nějak uklidila na noční stolek a nenechala si ji na obličeji.

O povinné četbě ani nemluvím. Dneska jsme měli přednášku od vysokoškolského profesora antiky, který se nás zeptal, kdo všechno četl Odysseu. Bylo smutné, když se přihlásila jedna jediná ruka.., která ještě k tomu patřila učiteli filozofie. Nu máme se za co stydět. Ne, že bychom příběh zhruba neznali ale na rozbor to zrovna nevypadalo.

Když se ale vrátím k výzvě roku 2017- blíží se mi maturitní ročník (pls send help) a jelikož jsem ten typ, co neustále říká, že by měl něco udělat a nakonec to dopadne úplně jinak. Tak jsme si prostě řekla, že ne! Takhle to dál nepůjde! :P A rozhodla jsme se, že příští rok, počínaje zítřkem, budu povinně číst a čtení prokládat povinnou a zábavnou četbou. Tak abych těch knížek přečetla alespoň 50. V minulosti  pro mě bylo normální mít konto 45 knih. Tak si říkám, že ta padesátka bude příjemná výzva. 

A co vy a vaše novoroční knižní výzvy a předsevzetí? Taky jste tenhle rok proflákali jako já? :)

Už ani neudržím myšlenku

Už snad ani neudržím myšlenku.

Vždycky mě něco napadne a já nabudu takového sebejistého přesvědčení, že ten nápad budu vědět i za den. Bohužel s sebou nenosím iCloud, do kterého bych mohla jednoduše házet své myšlenky a nápady.

Ležím si tak v posteli a říkám si, jak ten čas letí. A jak je to čím dál tím horší. Jak do 18cti popřípadě 20ceti chceme neustále dospívat ale pak nás to nějak přejde a chceme být znovu těmi dětmi, které nemusely stát na vlastních nohou. Doslova tedy ano, i když jsme často padali. Ale vždycky tady byla ta jistota, že rodiče nás dostanou z každé brindy.

  

Najednou musíme všechno dělat sami. Nefunguje pračka, sakra.. mami? Které tlačítko mám stlačit?

  

Už ani není čas na to mít čas. Můj diář je popsaný od rohu k růžku. Pořád něco do školy, učení pak na cvičení. Občas nějaký ten film nebo knížka a pak je zase večer a čas jít spát.

Nesnáším rutinu.

POTTEROVSKÝ PROJEKT?

Úsměv

Na dnešek jsem měla celkem jednoduchý plán. Ono to ani tak plán nebyl. Spíš takové malé osudové rozhodnutí, které u většiny lidí (včetně mě) vydrží nejdéle tak týden. Něco jako novoroční předsevzetí... jen o těchhle víte jen vy. 

Se včerejším večerem jsem byla v celku spokojená. Většinou mi utíká čas před očima a já ani nevím jak se zase octnu v posteli s pocitem, že jsem nic neudělala. Včerejšek byl ale jiný. Ačkoli jsem žádný úkol na dnešek neměla, překonala jsem své výnimečné prokrastinační vlohy a vrhla se na učivo. Kupodivo dosti s chutí. To je jedno z mých malých předsevzetí, co vlastně ani nejsou předsevzetí. Určitě znáte takový ten pocit, když si dopřejete ten luxus flákat se a pak je učení 15-ti stránek běžná ale poněkud bolestivá záležitost. V mém předmaturiním ročníku jsem se chtěla takovému mučení vyvarovat. Zatím jsem plná odhodlání a musím přiznat, že z hlediska motivace jsem na tom značně lépe než minulý rok... o tom ale snad jindy. Zkrátka se dokáži mnohem lépe soustředit v průběhu hodin a dokonce o matice vím o co go. Jen čekám, kdy to pomine. To bych snad ani neměla psát. Avšak spekulace o mé vytrtvalosti ve mně nadále převládají. Jakto, že na mě nedopadá únava tak jako obvykle? Možná je to tím, že je teprve druhý týden školy a tak pořád čerpám ze svých rezerv...? Já spíše doufám, že to je jiný důvod-

Jak je mým zvykem vždycky mluvit o něčem jiném než doopravdy chci, tak je taky mým zvykem dělat velké pravopisné chyby. No, o tom bych se vážně teď ale bavit nechtěla. Jak už jsem psala, ráda píšu o věcech, o kterých ani psát nechci.

V pondělí (myslím) jsem zhlédla film "Lásky čas". Tato neskutečně romatická záležitost, kterou jsem před půl rokem odvrhla s pocitem zoufalství, mi vyrazila dech. Je jasné, že každý z nás řeší jiné hlavolamy ve své hlavě. Každý z nás je na jiné cestě.. a proto některým z vás může připadat tento film pořád nudný a nezáživný. Nebo alespoň trochu komický možná. Na mě měl ale silný dopad.

Abych trochu prozradila neprozraditelné- hlavní postavou je kluk, který dokáže cestovat v čase (já vím, totálně zajímavé) a taky to dost často ze začátku využívá. Mně se ale líbila jedna z mnoha piont, které tento film skýtá. Hlavní postava si začne uvědomovat, že se vlastně nepotřebuje vracet v čase a prožívat ten daný den nebo nebo týden znovu. Stačí žít naplno teď v přítomnosti. Všímat si malých detailů, užívat si jedinečnost okamžiku. Narozčilovat se nad věcmi, které nás v nadé chvíli tolik štvou na ostatních. Stačí je přijmout. Ono většinou to jsou věci, které nám samotným mají ukázat něco, co zatím nechápeme. 

Takže teď, když máme smrtelně nudnou hodinu chemie, místo odpočítávaní minut do konce hodiny dokážu myslet jedině na to, jak je tahle chvíle jedinečná a jak se již nikdy nebude opakovat. Samozřejmě můžu tvrdit, že zabíjácké hodiny se budou opakovat, ale nikdy ne tak jako zrovna teď.

Když si uvědomím podstatu, když si uvědomím, že celý svůj život jsem smutněla a přemýšlela nad takovými hovadinami. Důsledkem toho všeho je, že si uvědomíte, jak jednoduché je příjímat a dávat zpátky. Jak skvělé je se celý den usmívat a jen se smát a smát a přemýšlet a rozvíjet se. 

Dneska jsem se celý den usmívala. Byl to krásný den. A zítra začíná první den mého zbytku života. Chci si ho užít naplno. 

A co vy? Žijete naplno? Nebo vám tento článek přijde jako jedno velké klišé? :)