Už snad ani neudržím myšlenku.
Vždycky mě něco napadne a já nabudu takového
sebejistého přesvědčení, že ten nápad budu vědět i za den. Bohužel s sebou
nenosím iCloud, do kterého bych mohla jednoduše házet své myšlenky a nápady.
Ležím si tak v posteli a říkám si, jak ten
čas letí. A jak je to čím dál tím horší. Jak do 18cti popřípadě 20ceti chceme
neustále dospívat ale pak nás to nějak přejde a chceme být znovu těmi dětmi,
které nemusely stát na vlastních nohou. Doslova tedy ano, i když jsme často
padali. Ale vždycky tady byla ta jistota, že rodiče nás dostanou z každé
brindy.
Najednou musíme všechno dělat sami. Nefunguje
pračka, sakra.. mami? Které tlačítko mám stlačit?
Už ani není čas na to mít čas. Můj diář je popsaný
od rohu k růžku. Pořád něco do školy, učení pak na cvičení. Občas nějaký ten
film nebo knížka a pak je zase večer a čas jít spát.
Nesnáším rutinu.
Často se do ní ale dostávám. Stagnovat na
jednom místě je nejhorší věc, kterou můžu pro své psychické zdraví udělat.
Ano,
je občas je fajn mít tu jistotu v tom.. no v alespoň něčem.
Nejhorší stav je, když nežijete ale jen
přežíváte. To jste určitě už slyšeli už stokrát. Ale. Uvědomujete si, že se vám
to někdy opravdu děje?
To bude tou rutinou. Ach ta rutina. Přečkávám
z hodiny na hodinu. Chemie? Achjo, tak fajn. Autobus jede až za třicet minut?
No dobře. Cože jsi to řekla?!
Jakási vnitřní zuřivost cloumá mým tělem.
Někdy to ale musí vyjít ven, ne? Těch chvílí se nejvíc bojím.
Organizace a řád jsou prý důležitý. A tak
jsem dostala diář Doller. Abych si ten život mohla zorganizovat. A vymazala rutinu. A snažím se si ten život zorganizovat.
Alespoň ty myšlenky v něm zachytím. A pak už je neztratím.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každičký komentář!