GIF recenze jsou nutnost

Všechny srdečně zdravím!

   Povím vám, začít psát na blog po dvou/třech letech není vůbec sranda. Je to něco jako uklízet prach z knihovny, na kterou jste už několik let nesáhli- všude pavučiny, prach a fuuu... nesnáším uklízení ... uklízení je super!

  Navíc jsem si změnila název blogu v doméně= další problémy. Řekněme, že teď bude trvat několik století než vše předělám tak, aby to fungovalo. Aleeee, tenhle blog jednoduše (znovu) nemůžu jen tak opustit. Je to něco jako moje životní dílo! A část mě se sem pořád vrací. Místo kam chodím ráda na kafe.

       Dost už plků a mlků o tom jak jsem a nejsem a co budu. Určitě jste už četli nějakou tu gif recenzi, že? Jsou skvělé, i ty nejhorší jsou super.(.. nebo ne?) Pokud je ale někdo umí, tak jimi dokáže vyjádřit lépěji lépe pocit než samotným slovem. Každý pořádný blogger by si ji někdy měl zkusit napsat. Zabere vždycky víc času než tradiční recenze. Někdy se může se stát, že budete hledat obrázky i dvě (ehm nebo čtyři) hodiny a stejně nebudete spokojení. Ale když najdete ten pravý- booom. Je to perfektní. Stojí to za to!!

   Sama jsem napsala dvě gif recenze, které můžete najít TADY a TADY. Jsou jedny z mých nejoblíbenějších článků tady na blogu a kdo je neviděl/nečetl/nepozřel, jakoby mě neznal. Tak šup šup! 

Do komentářů mi napište odkazy na vaše gif recenze. :)

|obrázky|

Dnešní ráno

Být 17-tiletá dívka v 21. století. To je vám poněkud velká fuška. Ani tak ne kvůli tomu je pro mně tento svět tak nepochopitelně komplikovaně zašifrovaný. Není to ani kvůli tomu, že je 21.století (tedy rozvoj sociálních sítí může za ledacos). Všechno je najednou takové komplikované a hrozivé.

Je to ale doopravdy tak? Nebo si to jen tak představuji ve své mysli....? Pro někoho by moje role v životě mohla být velice jednoduchá a mávnul by nad mými problémy rukou. Jsou tedy ty moje problémy skutečné problémy. Možná si každý z nás jakési trable v životě vytváří, aby nebyla taková nuda, aby náš život nebyl tak suchý. Možná naše podvědomí vyhledává nevyřešitelné úkoly, které máme plnit. 

Vždycky, když píši článek, citím, jak přemýšlím nad tím, co si bude o mém psaní myslet někdo jiný. 

Dneska ráno jsme stála před zrcadlem. Několikrát jsem změnila svoje oblečení s myšlenkou odporu. "Musím si vzít něco jiného.. schovat stehna... achjo ty boky.." Poté jsem si ale dala pomyslnou facku a řekla si proč tak blbnu a vyšiluju. Sobecky jsem si zamumlala pro sebe pravdivou větu. Co mi sakra je do ostatních? Budu pohodově naladěná a vemu si pohodlné kalhoty. Byly to konkrétně kraťasy, které volám "pregnancy shorts". Jsou mi o dvě čísla větší. Nebudeme se tady bavit ale o velikosti kalhot, že? Ono jde hlavně o myšlenku toho, že ty kalhoty vlastně vůbec nemusí být tak velké... ale já je tak vidím. Velice se mi líbila myšlenka, kterou vám teď s prominutím řeknu vlastními slovy. "Pravda je jen jedna a každý z nás ji má" Chytré mozky začnou hned poukazovat na zřejmost toho, že některé pravdy jsou nevyvratitelné. Já si ale myslím, že pravda je to, v čem my sami žijeme. Každý z nás chápe různé věci jinak. Někteří lidé nikdy nepochopí mé myšlení, mé názory. A tak je to správně. Oni maji svoji pravdu a já zase svoji. Je to trochu jako náboženství, nezdá se vám? :)

Stvořit Vytvořit Tvořit

Většinou začínám své články tím, že pozdravím. Vlastně úplně ta první věc, kterou udělám je, že si v "blogovém zakulisí" upravím písmo na nějaké jakž takž oku líbivé. Dneska ale začínám zcela jinak. Možná proto, že již nemám svoji definici článků a musím si vytvořit novou identitu viditelnou v každém řádku na mém blogu.

Tenhle blog byl založen z jednoho prostého důvodu- vždycky jsem milovala psaní a tvorbu s ním spojenou. Když jsem byla mladší, tak to nikdy nebylo o tom psát perfektně gramaticky či mít velkou slovní zásobu. Zkrátka stačilo sednout, začít psát a vkládat jednu myšlenkou za druhou s automatickým přehlížením HRUPEG v celém textu. Šlo o pointu úžívat si psaní a vyvětrat si hlavu.. Bylo to skvělé, uklidňující. Proč by to tak nemohlo být i teď, kdy jsem již o několik let starší?