Na dnešek jsem měla celkem jednoduchý plán. Ono to ani tak plán nebyl. Spíš takové malé osudové rozhodnutí, které u většiny lidí (včetně mě) vydrží nejdéle tak týden. Něco jako novoroční předsevzetí... jen o těchhle víte jen vy.
Se včerejším večerem jsem byla v celku spokojená. Většinou mi utíká čas před očima a já ani nevím jak se zase octnu v posteli s pocitem, že jsem nic neudělala. Včerejšek byl ale jiný. Ačkoli jsem žádný úkol na dnešek neměla, překonala jsem své výnimečné prokrastinační vlohy a vrhla se na učivo. Kupodivo dosti s chutí. To je jedno z mých malých předsevzetí, co vlastně ani nejsou předsevzetí. Určitě znáte takový ten pocit, když si dopřejete ten luxus flákat se a pak je učení 15-ti stránek běžná ale poněkud bolestivá záležitost. V mém předmaturiním ročníku jsem se chtěla takovému mučení vyvarovat. Zatím jsem plná odhodlání a musím přiznat, že z hlediska motivace jsem na tom značně lépe než minulý rok... o tom ale snad jindy. Zkrátka se dokáži mnohem lépe soustředit v průběhu hodin a dokonce o matice vím o co go. Jen čekám, kdy to pomine. To bych snad ani neměla psát. Avšak spekulace o mé vytrtvalosti ve mně nadále převládají. Jakto, že na mě nedopadá únava tak jako obvykle? Možná je to tím, že je teprve druhý týden školy a tak pořád čerpám ze svých rezerv...? Já spíše doufám, že to je jiný důvod-
Jak je mým zvykem vždycky mluvit o něčem jiném než doopravdy chci, tak je taky mým zvykem dělat velké pravopisné chyby. No, o tom bych se vážně teď ale bavit nechtěla. Jak už jsem psala, ráda píšu o věcech, o kterých ani psát nechci.
V pondělí (myslím) jsem zhlédla film "Lásky čas". Tato neskutečně romatická záležitost, kterou jsem před půl rokem odvrhla s pocitem zoufalství, mi vyrazila dech. Je jasné, že každý z nás řeší jiné hlavolamy ve své hlavě. Každý z nás je na jiné cestě.. a proto některým z vás může připadat tento film pořád nudný a nezáživný. Nebo alespoň trochu komický možná. Na mě měl ale silný dopad.
Abych trochu prozradila neprozraditelné- hlavní postavou je kluk, který dokáže cestovat v čase (já vím, totálně zajímavé) a taky to dost často ze začátku využívá. Mně se ale líbila jedna z mnoha piont, které tento film skýtá. Hlavní postava si začne uvědomovat, že se vlastně nepotřebuje vracet v čase a prožívat ten daný den nebo nebo týden znovu. Stačí žít naplno teď v přítomnosti. Všímat si malých detailů, užívat si jedinečnost okamžiku. Narozčilovat se nad věcmi, které nás v nadé chvíli tolik štvou na ostatních. Stačí je přijmout. Ono většinou to jsou věci, které nám samotným mají ukázat něco, co zatím nechápeme. 
Takže teď, když máme smrtelně nudnou hodinu chemie, místo odpočítávaní minut do konce hodiny dokážu myslet jedině na to, jak je tahle chvíle jedinečná a jak se již nikdy nebude opakovat. Samozřejmě můžu tvrdit, že zabíjácké hodiny se budou opakovat, ale nikdy ne tak jako zrovna teď.
Když si uvědomím podstatu, když si uvědomím, že celý svůj život jsem smutněla a přemýšlela nad takovými hovadinami. Důsledkem toho všeho je, že si uvědomíte, jak jednoduché je příjímat a dávat zpátky. Jak skvělé je se celý den usmívat a jen se smát a smát a přemýšlet a rozvíjet se.
Dneska jsem se celý den usmívala. Byl to krásný den. A zítra začíná první den mého zbytku života. Chci si ho užít naplno.
A co vy? Žijete naplno? Nebo vám tento článek přijde jako jedno velké klišé? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každičký komentář!