Být 17-tiletá dívka v 21. století. To je vám poněkud velká fuška. Ani tak ne kvůli tomu je pro mně tento svět tak nepochopitelně komplikovaně zašifrovaný. Není to ani kvůli tomu, že je 21.století (tedy rozvoj sociálních sítí může za ledacos). Všechno je najednou takové komplikované a hrozivé.
Je to ale doopravdy tak? Nebo si to jen tak představuji ve své mysli....? Pro někoho by moje role v životě mohla být velice jednoduchá a mávnul by nad mými problémy rukou. Jsou tedy ty moje problémy skutečné problémy. Možná si každý z nás jakési trable v životě vytváří, aby nebyla taková nuda, aby náš život nebyl tak suchý. Možná naše podvědomí vyhledává nevyřešitelné úkoly, které máme plnit.
Vždycky, když píši článek, citím, jak přemýšlím nad tím, co si bude o mém psaní myslet někdo jiný.
Dneska ráno jsme stála před zrcadlem. Několikrát jsem změnila svoje oblečení s myšlenkou odporu. "Musím si vzít něco jiného.. schovat stehna... achjo ty boky.." Poté jsem si ale dala pomyslnou facku a řekla si proč tak blbnu a vyšiluju. Sobecky jsem si zamumlala pro sebe pravdivou větu. Co mi sakra je do ostatních? Budu pohodově naladěná a vemu si pohodlné kalhoty. Byly to konkrétně kraťasy, které volám "pregnancy shorts". Jsou mi o dvě čísla větší. Nebudeme se tady bavit ale o velikosti kalhot, že? Ono jde hlavně o myšlenku toho, že ty kalhoty vlastně vůbec nemusí být tak velké... ale já je tak vidím. Velice se mi líbila myšlenka, kterou vám teď s prominutím řeknu vlastními slovy. "Pravda je jen jedna a každý z nás ji má" Chytré mozky začnou hned poukazovat na zřejmost toho, že některé pravdy jsou nevyvratitelné. Já si ale myslím, že pravda je to, v čem my sami žijeme. Každý z nás chápe různé věci jinak. Někteří lidé nikdy nepochopí mé myšlení, mé názory. A tak je to správně. Oni maji svoji pravdu a já zase svoji. Je to trochu jako náboženství, nezdá se vám? :)
