Milý deníčku | Čtení filmů...?

-dneska po sto letech zase padaly ty bílé věci sněžilo. Nechci si stěžovat, ale vážně bych brala ty krásné sluneční dny, kdy si na sebe vezmu jen triko a kraťasy. Na druhou stranu- někdy se ty šály a čepice nosit musí.

Zase jsem upadla do světa filmů. Každý den jeden film. Opravdu obdivuji Amandu Seyfried. Hraje ve skvělých filmech... Teda až na nějaké ty perličkové. Vyměřený čas, Dopisy pro Julii, Milý Johne. Tak různé ale přitom mě chytly za vlasy. Počkat... Za vlasy? No prostě se na ně můžu koukat pořád dokola.

Každopádně se mi vážně nechce číst Prožila jsem něco neuvěřitelného. Byl to dárek k vánocům. Nikdo se nikdy netrefí a knížky si musím vybírat sama. Osud vybíravých knihomolů. 

Po tom, co jsem přečetla Čas mezi námi, běhám. Ve filmech a knížkách to je něco jako pročistění hlavy. Myšlení na svůj život. Někteří dokonce říkají, že relaxace. Já říkám, že myslím jen na to, jak mě bolí strašně nohy a kdy už konečně budu zase doma. Jo a abych nezapomněla na poslední myšlenku, kterou vždycky mám ale stejně na ni pak zapomenu- Už víckrát ne! Další den se všechno zase opakuje.

S pozdravem

Milý deníčku | Biologie!

-dneska bylo venku krásně. Slunce svítilo jako by už bylo jaro. Teda tak nějak to vypadalo, když jsem byla ve škole a při tom nejvyšším soustředění na výuku jsem se dívala ven z okna. 

Vracejíc se domů začínala má radost z hezkého dne , ve kterém jsem neobdržela žádnou poznámku, ochabovat. Jen jsem se podívala na nebe a řekla si: "wtf?" Byl tam měsíc. V 15:15 se na čistě modrém nebi nacházel měsíc. 

Plán byl ale následující. Jít se psem na procházku, učit se maximálně 60 min. a potom napsat srdceryvnou recenzi na blog. 

Světe div se, znovu mě "zlákal", nebo spíše zmanipuloval sešit z biologie a učení o krásné šutrologii. Moje chvilková domácí výuka se protáhla do nekonečných 3 hodin, kdy byl i ten kousíček prachu na poličce nejzajímavější věcí v mém životě. I když jsem se pořádně nedoučila, nechala jsem bižuli bižulí a začala psát první zápisek do tohoto knižního deníčku. 

A je to tady. Yaaaaaaaaaay. Taaaaakže, zrovinka (?!) pořád přemýšlím o veledílu Čas mezi námi, které vlastně ani není veledílo... Je to prostě moje první knížka v roce 2014. Vážně mě vtáhla do sebe a připadá mi, jako bych četla něco, co důvěrně znám. Ou jee, důvěrně znám přesouvání se s pomocí paranormálních schopností sem a tam. Proč ne, že ano? Je to praktické. 

To bude dneska asi všechno. Vážně se mi nechce myslet na to, jak budu vypadat zítra při zkoušení. Pokud ovšem budu zkoušená. Radši si jdu číst knížku. (Pozn. Každý normální studentík by se šel učit. Haha, jsem rebel.)

S Pozdravem