CESTA

Hledám svoji cestu asi tak celý život. 
Ostatně jako všichni.

Ze začátku bylo všechno tak otevřené, tak spontánní a plné možností. Leč na mě neležela povinnost se rozhodnout. Možnosti byly, ale všechno rozhodování za mě dělal někdo jiný. 

A tak jsem ležela v tom mráčku nekonečných možností. A radovala se, že až přijde ta chvíle, budu připravená. Teď ještě vědět nemusím, kam se vydat. Všechny dveře jsou otevřené. Ty se ale začaly časem zavírat. 

Ani to nebylo tím, že bych je snad sama zavřela, ale spíše v mém případě by nikam nevedly. Neděsilo mě to, pořád bylo kvantum možností.

S věkem však si ty dveře začneme zavírat sami. Začneme se bát příliš těžkých překážek. A nejvíc ze všeho se bojíme, že zklameme. Ani ne tak ostatní. Spíš sami sebe. Navíc se ta spontánní rozhodnutí začínají vytrácet. Dopadne na nás zodpovědnost a všichni kolem, ač si to neuvědomují, na nás začnou vytvářet tlak.

A tak se vyfukuje jeden sen za druhým. Tohle ne tohle ne. A vlastně to ani nebyly sny. Byly to spíš představy. Chci jít touhle cestou.. počkat, vážně chci? Rozum zakročil. Schopnosti sebezáchovy a chtíče zůstat v bezpečí se zesilují. Tam nesmím, to nemá budoucnost. Co s tím budeš dělat? Tam chci ale ne úplně.. vlastně nechci. A co vlastně chci? 

Co když chci skočit po hlavě z útesu?? Ale blbost, to si natlučeš, to nedopadne dobře. 

Ale co když vážně chci cítit ten pocit jak letím? Nene, nikam nejdeš. Je to sice krásná představa, ale potom přichází tvrdý dopad. Navíc budeš muset řešit následky a všichni budou řešit proč jsi to vlastně udělala. 

A takhle když rozmlouvám se svým rozumem a pod útesem si představuju vysokou, nějak už i ten útes ztrácí smysl.

Proto jsem se rozhodla znovu najít smysl. Smyl proč a co. Proč mě to žene zrovna sem a sem. Jaké to má opodstatnění? Co vlastně od života chci? Jaké jsou mé zásady, priority? 

A nesmírně se těším na to, až to všechno pochopím a řeknu si: "Tak proto to mělo takhle být..." 

Teď jsem ale na začátku a je přede mnou ta volba, která rozhodne o příštích letech. Nejděsivější na téhle části je, když ani nevíte, kam se pohnout, jaký další krok udělat.

Proto vlastně píšu teď tenhle článek. Protože jsem už ten krok našla...? Není dokonalý. Ale je to cesta, které se můžu držet. A každý z nás přece potřebuje nějakou cestu. Navíc dalšími kroky si ji můžu vybudovat takovou, jakou ji chci.

Ono se to nějak vyvrbí. Nechám to plynout.

Tak držte palce.